Radomyr Mokryk a jeho předchůdci – svorníky Česka a Ukrajiny

Po zhruba roční přestávce přijíždí nakrátko z Ukrajiny do Prahy mladý, už známý ukrajinský historik Radomyr Mokryk. V pondělí 22. dubna představí v Knihovně Václava Havla svou knihu o počátku moderního ukrajinského disentu. Jeho tvůrci vstoupili do dějin svého národa a země na počátku 60. let minulého století – odtud pochází jeho označení slovem „šedesátníci“.

Předbíhat třeba jen stručně autorův výklad této tematiky a diskusi o ní samozřejmě nechci. Zaměřím se spíše na to, jak vnímat dosavadní Mokrykovu odbornou činnost. Zajímavá je pro nás svým sepětím nejen s ukrajinským, ale i s českým prostředím – v rámci této vítané „dvojdomosti“ se autor pohybuje už téměř deset let. Přitom můžeme mluvit nejen o jeho práci autorské (odborné i publicistické), ale také o jeho několikaletých snahách pedagogických. Všechno dohromady to dává obraz intenzivního osvětářství v nejlepším smyslu tohoto nepříliš krásného slova.

Radko je lvovským rodákem a jen první čtyři roky svého života prožil v už dokonávajícím „SSSR“. Patří tedy do generace Ukrajinců, kteří vstoupili, resp. byli vtaženi v nejranějším věku do nesnadných počátků existence nezávislé Ukrajiny. S postupným rozvojem a současnou životně nezbytnou obranou tohoto státu je tedy spjat víc než výrazně. Patří k těm Ukrajincům, kteří opravdu chtějí bránit svoji vlast – pokud ne přímo zbraněmi klasickými, pak tedy intelektuálními.

Vraťme se ale k prvopočátkům už zmíněné „českoukrajinskosti“, která charakterizuje Radkovu činnost posledních téměř deseti let, tedy vlastně po celý jeho tvůrčí život. Po ukončení studia na lvovské univerzitě využil Mokryk možnosti prohloubit si znalosti moderních dějin a metody odborné práce na vysokém učení Karlově, i když si díky stipendiu odskočil za rozšířením vzdělání i do anglického Oxfordu. Nikoli tam, ale v Praze však zahájil a v r. 2021 úspěšně ukončil doktorské studium.

Na stejné vysoké škole začal také vyučovat, tuto jeho činnost v Praze však narušilo zahájení totální války Ruska proti Ukrajině na počátku předloňského roku. Radko se nevyhýbal svým povinnostem a na Ukrajinu odjel a, pokud vím, absolvoval potřebný vojenský výcvik – na rozdíl od některých svých vrstevníků, kteří k tomu nemají chuť nebo odvahu. Zatím má Radko možnost vyučovat na Ukrajinské katolické univerzitě ve Lvově a zkoumá dál řadu odborných témat. Četné jeho studie už vyšly nejen v českých a ukrajinských, ale i v dalších, jinojazyčných periodikách.

Kromě toho byly právě vloni vydány čtyři Mokrykovy knížky – dvě v ukrajinštině (o ukrajinských „šedesátnících“ a o českých dějinách 20. století) a dvě v češtině. Pokud jde o ty české, psali jsme zde už o rozhovoru Radka s Jiřím Padevětem o moderních ukrajinských dějinách, vyšel však také jeho delší text o pozadí současné ruské války proti Ukrajině v knize, kde Mokryk vystupuje jako spoluautor Soni Koškinové. Do pětice všeho dobrého lze zmínit ještě překlad už zmíněné monografie o ukrajinském opozičním hnutí 60. let, kolem které se bude točit výše zmíněná pondělní akce.

Chtěl bych zde zvlášť upozornit na uvedenou knihu o moderních českých dějinách obsahující několik desítek krátkých esejů týkajících se různých osobností i událostí. Měl jsem potěšení napsat k této knížce úvod a při té příležitosti se zamyslet i nad tím, jací byli Radkovi předchůdci v tomto zajímavém prostředkování mezi dvěma vzájemně nesousedícími slovanskými národy.

Byla těch zprostředkovatelů, které lze chápat jako živoucí svorníky snah o česko-ukrajinské porozumění, celá řada a pocházeli z obou národů. Na nich vlastně stojí i minulá a současná česká ukrajinistika, kterou od 50. do 70. let 20. století spoluvytvářeli nemalou měrou Ukrajinci usazení v Čechách nebo Češi narození na Ukrajině. Hledáme-li mezi historiky, napadají mne především dvě jména, která je zde možno připomenout. Živými svorníky nesoucími tíhu zeměpisné vzdálenosti mezi Čechy a Ukrajinci, často však i tíhu neznalosti a předsudků, byli Ukrajinec Ivan Bryk a volyňský Čech Vladimír Hostička. Neznali se, ani se nemohli potkat, spojují je však nesnadné peripetie jejich životů.

O Ivanu Brykovi (1879–1947) jsme tu už psali, a proto zopakuji jen to nejpodstatnější. Notnou část univerzitního vzdělání získal na počátku 20. století v Praze a svůj dluh se snažil splatit. Jako první vydal pramenné doklady o stycích Čechů a haličských Ukrajinců v době národního obrození a je autorem obsáhlé studie o Slovanském sjezdu v Praze v r. 1848 a ukrajinském aspektu této slavné akce. Koncem života napsal pro ukrajinské čtenáře popularizační výklad českých dějin nazvaný „Boroťba čechiv za volju“ (Boj Čechů za svobodu). Bryk prožil bohužel téměř polovinu svého života (od počátku první do konce druhé světové války) pod několikanásobnou okupací rodného regionu – těmi okupanty bylo postupně carské Rusko, meziválečné Polsko, stalinský SSSR a hitlerovské Německo. Před tzv. „druhými sověty“ utekl v r. 1944 na západ a zemřel v roce 1947 jako emigrant v západní části Rakouska. Za poměrů, které zasáhly posledních osm let jeho života, už nemohl odborně pracovat.

O Vladimíru Hostičkovi (1929–2006) jsme zatím podrobně nepsali a toto je první splátka na dluh. Narodil se v nejvýchodnější části Volyně v době, kdy byla přičleněna k Sovětskému svazu. Tehdy se zde proháněli apokalyptičtí koně stalinismu, vystřídaní v roce 1941 těmi hitlerovskými. Pro budoucí vědecké zájmy Hostičky bylo štěstím, že mohl jako osmnáctiletý odejít v r. 1947 coby reemigrant do Čech. Od poloviny padesátých let se vypracoval na jednoho z mála českých znalců ukrajinských dějin, zejména období 17.–19. století i česko-ukrajinských vztahů ve století devatenáctém. Dalšímu rozvinutí Hostičkových schopností bohužel zabránila a odborně pracovat mu znemožnila „normalizace“ 70. a 80. let: bylo mu tehdy čtyřicet. Rok 1989 se sice pro Hostičku stal zadostiučiněním, nebylo však už pro něj snadné vrátit se k tematice původní práce. Připojila se i nemoc, která mu zabránila dokončit český výklad dějin Ukrajiny tak, jak si to představoval.

Proč jsem zde tyto dva krátké životopisy uvedl? Udělal jsem to hlavně proto, abych naznačil, za jak nesnadných podmínek pracovali naši předchůdci, ať to bylo na ukrajinské nebo české půdě. Končím tento exkurz s vědomím toho, že příslušníci mé generace i ti mladší se donedávna domnívali, že žijí v klidnějších a rozumnějších časech. Dnes už je skutečnost jiná a podstatně složitější. Rád bych přál v každém případě Radkovi, aby „po přejití vichřic“, které se dnes opírají do jeho země, i nám drahé, mohl nerušeně a podle vlastních představ dále pokračovat v práci. Výsledkem úsilí nás, českých ukrajinistů i ukrajinských bohemistů, by se mělo stát rozšíření znalostí českých, potažmo ukrajinských dějin, „u těch druhých“ a tedy i ještě větší vzájemné pochopení. A na prezentaci Radkovy knihy se všichni těšíme…

(boz)